OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Co asi tak může vzniknout ze spolupráce Neige (mj. ALCEST) a Roman Sajenko (mj. DRUDKH)? Pokud hádáte něco atmosférického, kde hrají prim řádně rozmlžené kytary a melancholická nálada, hádáte pochopitelně správně.
„Tales Of Wanderings“ je společným debutem výše zmíněných pánů (přidali se k nim vlastně ještě i zbylí členové DRUDKH) a vzhledem k tomu, že oba mají četné skupiny příznivců, o posluchačskou základnu je hned od startu postaráno, čímž je splněn jeden podstatný faktor úspěchu.Tím druhým (a pochopitelně důležitějším) je kvalitní, pokud možno neotřelá tvorba. S tou jsou však OLD SILVER KEY poněkud na štíru. Pakliže zmínění ALCEST i DRUDKH disponují nejednou výbornou nahrávkou, může se zdát zmíněné tvrzení poněkud překvapivým. Vezmeme-li však v potaz skutečnost, že se na „Tales Of Wanderings“ nachází až příliš mnoho dříve slyšeného a celek navzdory slušnému výsledku nabízí spíše jen minimum přidané hodnoty, už se finální hodnocení přeci jen blíží realitě.
Jak již mohlo z předešlého textu vyplynout, OLD SILVER KEY si berou svou temnější část atmosféry z dílny zmíněných ukrajinských blackerů, její barvitost a romantičnost zase z Neigeho projektů. A výsledek je tedy přesně takový, jak bychom očekávali. Celkovou náladou se nahrávka podobá některým momentům italských NOVEMBRE, v jemnějších pasážích dokonce i německým melancholikům AUTUMNBLAZE. Původního na ní tedy příliš mnoho není. Ale to u podobných pocitových záležitostí většinou nehraje až tak zásadní roli a mnohdy i postačí, když album jen tak volně plyne a celkově se příjemně poslouchá.
To je i případ „Tales Of Wanderings“, přestože nějaké výraznější emocionálno bychom na desce tentokrát hledali marně. Což je pravděpodobně také klíčovým bodem, podle něhož bude nahrávka posuzována. Solidní, ale nikterak převratná záležitost, u níž brzy zapomenete, že jste ji vůbec kdy slyšeli.
Výsledek spolupráce členů ALCEST a DRUDKH zní přesně tak, jak bychom očekávali. Slušná, vcelku příjemně se poslouchající nahrávka, avšak s minimem přidané hodnoty.
6 / 10
1. What Once Was And Will Never Happen Again
2. November Nights Insomnia
3. Cold Spring
4. Nineteen Winters Far Away From Home
5. Star Catcher
6. Burnt Letters
7. About Which An Old House Dreams
Tales Of Wanderings (2011)
Vydáno: 2011
Vydavatel: Season Of Mist
Stopáž: 37:23
-bez slovního hodnocení-
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.